Příprava pracoviště pro malování (tohle se mi nějak do kurzu nevešlo, a i když to vypadá, že je to zbytečné, není tomu tak u všech z vás)

Možná si teď říkáte, co přesně tím myslím. Není to přece nic složitého. Máte pravdu a pokud se takto ptáte, je zřejmé, že již nějakou dobu malujete. Příprava na malování může být malým rituálem, způsobem, jak se uklidnit a odpoutat od ostatních podnětů ve vašem okolí. Nevěřili byste, jak  se kurzisti někdy zmatečně chovají na kurzu. Nervozita? Možná. Ale proč? Doma je doma, doma potřebujete klid, prostor, čas a zaběhnutý systém přípravy na malování. Zkuste si doma najít místečko, neměnné a dostatečně osvětlené.

Stojan: Umístěte stojan tak, aby byl podklad na malování přímo před vámi, kolmo k vašim očím. Neměli byste se dívat na malbu vzhůru ani dolů. Pokud sedíte u stojanu, upravte jeho výšku. Osvětlení plochy by mělo být zleva a zezadu shora, pokud jste pravák. U leváků je to naopak.

Štětce: Připravte si štětce, včetně několika větších.

Podklad: Upevněte podklad na stojan tak, aby nespadl. Malujete-li na papír pro olejomalbu, připevněte jej na podkladovou desku na stojanu papírovou lepicí páskou.

Námět: Můžete mít fotografii, obrázek, vlastní studii nebo skicu. Připevněte předlohu na stojan nebo na místo, kde na ni dobře uvidíte, ale aby nebyla moc vysoko nebo nízko. Pokud malujete zátiší, postavte ho asi 1,5 metru od své pozice a zajistěte dobré osvětlení.

Barvy: Připravte si barvy, které určitě budete potřebovat.Ty barvy, o kterých uvažujete, si zatím dejte stranou.

Paleta: Na paletu dejte malé množství barev, které na začátku malování budou převládat. Další přidáte později. Vždy používejte jen nejnutnější množství.

Ředidla: K paletě dejte kalíšek s ředidlem, připravte si jen malé množství. Ředící prostředek mějte po ruce v uzavřené nádobě. Na průběžné čištění štětců mějte po ruce uzavíratelnou nádobku s ředidlem určeným na čištění štětců.

Příběh – studentka Anička a její pracoviště

Příběh – Mám kurzistku, příjemnou, aktivní a organizačně zdatnou. Tak v mých letech, čili ne neznalou. Zachováme její jméno v anonymitě a budeme jí říkat Anička.

Tedy, aby všichni pochopili, na kurz přijde Anička vždy se zpožděním. Je to takový její znak, který všichni chápeme. Za sebou táhne velkou nákupní tašku s kolečky, vrchovatě naloženou malířskými potřebami? Znáte? Neznáte? No, tu tašku na kolečkách, na nákupy pro důchodce.

Anička má svou hlavu, ale jinak je to velmi příjemná paní.

Zaparkuje tu tašku a rozhlíží se, protože potřebuje…..prostor, ne jeden velký stůl, ale dva velké stoly. Počítám s tím a mám pro ni další stůl. To je všechno v pořádku. Je třeba vyhovět a poznávat lidi.

Ale na co ten druhý velký stůl? Na barvy, moji milí, na barvy v tubičkách.

Má je v krabičkách, je libo zelenou, má jich připraveno tak dvacet v krabičce v různých odstínech a krabiček se zelenou je víc, chcete modrou, tak má k dispozici další krabičku a další krabičku plnou dalších odstínů a krabičkám není konec. Než je Anička vyskládá na stůl, uběhne spousta času. Krabičky se pomalu nevejdou ani na ty dva stoly. Ještě jsem si nikdy netroufla ty krabičky spočítat. Když Anička nenajde ve svých přichystaných zásobách ten odstín, který hledá, podotkne, že si měla vzít ještě jinou krabičku nebo více jiných krabiček, plných malých tubiček olejových barev.

Na dotaz, kde k těm zásobám přišla, odvětila, že jsou v rodině již drahnou dobu. Vlastně jsem se přesně nikdy nedověděla odkud vlastně ty barvičky pochází. Zřejmě nějaká pozůstalost z minulých, dávno minulých let, kdy došlo k vlastnictví pozůstalosti z nějakého obchodu s barvami a barvičkami. Značka výrobce je mi neznámá. Dnes na trhu tyto olejové barvičky nejsou. Tubičky jsou již staré, odhad – někdy z kraje minulého století, obal hliníkových tub se již trošku drolí, dostat k barvě je někdy problematické, prostě materiál obalu stárne. Ale olejová barva uvnitř je stále překvapivě dost kvalitní, až na malé vyjimky.

Je to úsměvné ? Ano je. Má to jen jednu chybičku. Ovlivňují se tak pocity ostatních studentů a jejich přístup k práci. To je jedna věc, která se mi najednou na kurzu děje.

A další věcí je skutečnost, že Anička se ztěží naučí míchat barvy. Namíchat si vlastní odstín, tak jak by potřebovala, to je pro ni nemotivující dovednost. Je to jednoduché, nic ji totiž nenutí, aby se učila míchat barvy.

Anička potřebuje obíhat stůl, hledat v krabičkách ten odstín, o kterém ví, že jej určitě má ve svých zásobách. Potřebuje úplně jiný způsob organizace svého postupu. Taky potřebuje být v kondici že, potřebuje mít dostatek času, protože to hledání je spojené s obíháním a to nějakou dobu trvá. Vše je fyzicky a časově náročnější, ovlivňuje to i pracoviště, všude se pak nachází skvrny, na zemi, na stole, prostě všude. Vznikají z neustálého přenášení tub sem a tam.

Úsměvné, ale …. jak jsem již uvedla, má to vliv na ostatní studenty. Myslí si, že to má Anička snadnější a její vstřícnost, že si každý může vybrat co chce, je pro ně lákavá. Těžko něco vysvětlovat, můj platící student rozhoduje, jak se bude chovat. A já musím zakročit, vážně, musím? Nejde to, student má výsadní postavení, on rozhoduje, já radím a komentuji, zdůvodňuji, vysvětluji, trpělivě a s ohledem na zúčastněné, ovšem ne vždy jsou slova pochopena a uchopena, tak jak je třeba. No nic, je to volba studentů.

To není výhoda, mít takové zásoby. To je cesta jen pro Aničku, ona ty zásoby má a už si zvykla. Jinou cestu nebude hledat. Jsou to její zásoby, které chce využít. To je pochopitelné. A s tím nemám problém… Vzniklou situaci v učebně, vnímám jako humor.

Tak vás prosím, milí studenti, nedělejte si převeliké zásoby rozličných odstínů barev, nejen že potřebujete daleko větší stůl, ale vzniknou vám nevyužitelné zásoby a v nich chaos. Barvy, které stárnou a tvrdnou, nelze je po čase otevřít. 

A navíc, vaší dovednosti míchání barev, to nepomůže.