Marie Veselská

můj příběh malířky bez škol

 

Kde jsem vzala takovou sebedůvěru. Ve škole jsem platila za šikovnou kreslířku a malířku. Věřila jsem, že  základy mám. Věděla jsem, že zkoušky jsou náročné. V té době  bylo na této škole několik oborů. Byla Maruška chtěla na uměleckou grafiku.Začaly jsme, nakoupil se materiál a malovaly jsme, kreslily, sochařily. Neměla by být při zkouškách ničím zaskočena. Malovala dcera a malovala jsem i já. Opět jsem si sáhla na tvorbu malířskou. Věděla jsem, že dcera talent má, ale jde hlavně o rychlost, o schopnost to malba, umělecká grafika, design, sochařství, keramika, fotka, návrhářství – boty a šaty. rychle reagovat na požadavek zkoušek a  nenechat se zaskočit. Bavilo nás to spolu. Bylo toho plno a vyplatilo se. Dcera  zkoušky udělala a byla přijata na obor umělecká grafika.

Jak jsem se dostala k malování

Není to zas tak dlouho, ale toho roku (2007) jsem byla zcela znejistěná, to se má dcera, vycházející základní školu, rozhodla podat si přihlášku na uměleckou střední školu do Uherského Hradiště. (2007). Má dcera Maruška trvala na svém, měla argumenty, její bratři přidali další. Poslouchala jsem je se  zaujetím, má představa totiž byla jiná – gymnázium. Dcera měla totiž krásný prospěch, její volba překvapila nejen mne, ale taky její učitele. Silné argumenty mých synů, Maruščino přesvědčení, že to je to co jí zajímá, nebylo možné jen tak přejít.  Mami, měla by studovat  uměleckou školu, aby pak v životě mohla dělat, co by ji bavilo. Přemýšlela jsem, znovu a znovu, chápala jsem tu touhu. Já neměla tu možnost volby a o mém snu ani rodiče nevěděli. Jejich představa o mé budoucnosti byla jiná. Nakonec ani přání mých rodičů nevyplnilo, ale to je jiná kapitola mého života. Z ohlédnutí,  jak to bylo se mnou, vzniklo rozhodnutí. Ano rozhodla jsem se, musím pomoci své dceři, uskutečnit její sen. Přijala jsem tu volbu a řekla si, že dceru zkusím připravit na náročné dvoukolové talentové zkoušky. Chtěla totiž jít na Střední uměleckou školu do Uherského hradiště. Škola známá a náročná, každý rok se na školu hlásilo mnoho studentů, proto škola měla náročný přijímací dvokolový přijímací systém zkoušek.

Přijetím dcery na školu, však mé malování neskončilo, rokem 2007  jsem začala malovat s opravdovým zájmem, zajímalo jsem se o různé možnosti sebevzdělání  v malbě, učila jsem se vytrvale a krok za krokem. Studium jsem rozšířila o klasickou malbu starých mistrů,  lekce on line mistra malíře Alexeie Antonova, to byl  můj  základ pro rozvíjení vrstvené techniky. Vzdělávání bylo vzrušující, poznávat jak na to. V té době se ještě u nás nenabízely dlouhodobé kurz olejomalby, jen v Praze a možná  ve velkých městech. Bylo to hledání a objevování. Děti mi fandily a malování mi poskytovalo radost. Obrázků bylo víc a víc, odcházely k mým přátelům a já své malování považovala jen za koníčka. Má práce  účetní měla protipól, měla jsem relaxaci a uvolnění, které jsem potřebovala. Spolu s fotografováním se stalo malování mou velkou vášní vedle procházek kolem Moravy..

 

Řeka Morava, která mým životem opravdu protéká, je má velká láska. Chodím k Moravě léta a  Morava mne od malička provází. Jako děti jsme k ní chodily s rodiči, jako mladí, jsme k  řece chodili na místa setkávání mládeže, někdy s kytarou, někdy se osvěžit ve vodě, jindy zas na rande….  Krásné vzpomínky. Být v přírodě mi umožňovalo vyčistit si hlavu, odpočinout si  a relaxovat. Nebylo to jen odpočinkové toulání, fotografovala jsem místa, co se pomalu ztrácela, lužní lesy jsou krásné, ale už mnoho let trpí vysycháním. Chtěla jsem nějak zachytit všechnu tu krásnou přírodu, udělat záznam toho, jak lidé o spoustu té krásy přicházejí a  ani si to neuvědomují. Mezi fotografiemi se objevovaly motivy k malování. Vše se vzájemně doplňovalo a rozvíjelo. Malování motivů z přírody převyšovalo všechny ostatní motivy….

Přišel rok 2009, můj syn Vlastimír mi nabídl  účast na jeho prvotinové malířské výstavě v Rychnově nad Kněžnou. Do té doby mne ani nenapadlo něco z mé tvorby vystavovat nebo ukazovat. Moje drobné obrázky jsem nevnímala jako uměleckou tvorbu, vhodnou k vystavování . Byla to doba, kdy jsem si k malování sedala velmi málo a čas mi prostě chyběl. Chodila jsem do práce, rodina a domácnost, to bylo to hlavní a taky nejdůležitější. Jak jinak Ale přeci jen jsem chtěla vědět, co by na mé obrazy řekli lidé cizí, kteří mne neznají.
Výstavy jsem se tenkrát zúčastnila, měla název „Prvotiny matky se synem“ a konala se v Rychnově nad Kněžnou.. Na výstavu jsem dala  několik obrázků malovaných akrylem na  kartonu. Bohužel jsem se nemohla  osobně účastnit výstavy. Zvědavost mne svírala, jak to dopadne, co mi syn se snachou řeknou až se vrátí z vernisáže výstavy. A bylo to příjemné, celé jejich povídání o atmosféře výstavy.  Z mých  obrázků  byly dva prodány. Lidem se obrázky hodně líbily. Těšilo mě, že mne syn uvedl do světa malířů samouků. Malování se stalo postupně velkým koníčkem., začalo být něčím víc, než oddechovým časem.  Za tu první výstavu jsem velmi vděčná. Jako by mi řekla : maluj, jen maluj, když je ti při malování dobře a tvé obrázky se líbí.  Dnes už z těch prvotinových obrázků nemám žádný,  už dávno odešly ke svým novým majitelům.
Další roky  nebyly  v mé tvorbě  výrazné, stále jsem malovala jen tak v  klidu,  jen pro můj dobrý pocit, abych zahnala starosti nebo se rozptýlila. Některý rok to byly třeba jen  tři, čtyři obrazy.  V roce 2012 Maruška začala studovat v Brně na Masarykově universitě. Stále častěji a na dlouhou dobu jsem zústávala doma sam. Malování jsem víc a víc  potřebovala, zahnat tu samotu. Věnovala jsem se malbě soustředěněji. Motivy byly přírodní, krajinomalba a fragmentya z ní. Inspiraci jsem měla na dosah, pár kilometrů za městem Hodonínem. Odchodem do důchodu jsem získala ještě více času. Naštěstí jsem věděla co s časem. Nevnímám tyto roky jako důchod, vnímám je jako příležitost, obohatit sebe i druhé. Učím lidi, skrze obrazy vidět krásu, vidět to bohatství přírody, zachycené a předávané mým prostřednictvím. Roky plynuly. Do mé tvorby vstoupily květiny, portréty a i figurální motiv. Přišel čas, kdy jsem si potřebovala zjistit, zda jdu správnou cestou. Na takovou otázku dává odpověď výstava.                    Roku 2017 jsem uspořádala velkou výstavu ve své rodné obci, v Rohatci. Popsala bych tu výstavu asi slovy –  úžasné a motivující.  Děkuji. Mnoho obrazů si rodáci koupili, mnohé si objednali. Bylo to jako dostat medaili. Krásná motivace.

Mám nyní za sebou několikaletý maraton výstav, nyní zpomalím, chci být více s lidmi. Rozhodla jsem se věnovat více lektorství, učit malíře samouky, což jsme my malíři bez uměleckých školy a akdemií.  Olejomalbě se musí rozumnět, je třeba se naučit  ovládat olejomalbu, abyste v každém svém tahu štětcem věděli, co se stane a jaký bude výsledek.

  Ano dělat workshopy pro lidi mého zaměření, vytvářet kurzy i videokurzy, nabídnout řešení krok za krok a tím dát všem  s tímto zájmem, možnost naučit se a prohlubovat znalosti. Protože malování je radost, osvobození a relaxace, nádherná možnost předat to vše dohromady druhým lidem… pro jejich radost a úsměv.Věřím v kreativitu lidí, kreativita umožňuje lidem se rozvíjet ve všech možných oborech, je to pro člověka důležité. Napadá mne, co s rozumem bez kreativity a  kde by člověk byl bez kreativity.

Tak malujte milí přátelé a já vám budu držet palce ….. mějte se krásně.

To je skvělé, milí přátelé,  dočetli jste můj příběh !

Inspirovala jsem vás?

Ukázky

z období

mých

začátků

Email adresa

 

marie.veselska@seznam.cz

Telefon

 

+420 608 807 804

Adresa - ateliér

Radniční  3215/4

695 01   Hodonín

 

G D P R, IČ 62817281

Obchodní podmínky