Moravo, lásko má jediná, tak pomalá, až unylá, s jarem, když plyne proud tvého tání, já opět přičítám rok k vlastnímu zrání.
Moravo, lásko má jediná, tak moudrá jsi a vnímavá, pohladím vlnky tvé hladiny a jak oka bych se dotkla a ty, dej pozor na mé hlubiny, tam nástrahy mám, oka.
Moravo – lásko má, jediná, život mi jak tok tvůj plyne a bez ohledu na vše jiné, já beru všechno, všechno co mi dáš, řeko má,
vždyť já vím, ty dávno můj vkus znáš.

K řece Moravě a jejím ramenům chodím stále, obcházím a fotím, brouzdám sem a tam. Toulám se a nechce se mi zpět.
Tak to je. Cítím se tu skvěle, všude je plno ptačího zpěvu, plno zvuků a zeleně. Lužní les, je krásný, tak nějak jinak, má svá zákoutí, která se stále mění. Voda je zde tvůrce všeho, voda daruje svěžest a energii, při suchu se všechno ztratí. Kde je dost vody, je dost zvěře. Kde je voda, je plno zeleně. Nemohu se toho nabažit, prodírám se znovu a znovu na místa, která mám ráda. Propadám se do opuštěných chodeb bobrů a koukám s údivem na druhou stranu, kde bobr, taky s údivem zas kouká na mě. Do očí mi švihají větve a nohy mi oplétá svízel s kopřivou. Každé jaro vítám labutě, mé kamarádky samotářky a s napětím čekám, kolik letos bude mladých. Pozoruji volavky popelavé i bílé, nezbedy veverky, ptáčky zpěvavé a všechno co se pohybuje na obloze nebo mezi větvemi stromů či nad vodou. Vyhýbám se černé zvěři a respektuji jejich chodníčky. A i tak černé stíny vídávám, ale vědí o mě. Srnčího je tu plno, objeví se místy i liška. Miluji to tady. Co si víc přát. To je můj svět.
To je moje inspirace, to je láska, tady jsem doma, na meandrech Moravy.
Jsem malířka a lektorka olejomalby. Předávat zkušenosti a lásku k malování mi dává smysl.
Pojďte se mnou, povedu vás.