Vždy jsem se k zátiší stavěla jako k něčemu velmi statickému. Bez pohybu a bez života se zdály být obrazy se zátiším. Při malování tohoto obrazu, jsem opravila svůj názor. Kamáradka si objednala luční květiny, měla svou představu, přinesla svou předlohu. Bylo čeho se držet, formát byl 70×50 , zvolen dle na přání. Byla to pro mne výzva, dosud jsem malovala spíš malé obrázky květin a těch taky moc nebylo, ostatní má tvorba byla zaměřená na krajinomalbu.
Mít doma kousek louky, postup
Pustila jsem se do toho se svou logikou a krok za krokem jsem se hlídala, abych neopomněla něco závažného. Bylo to více a více zajímavé. Mou snahou bylo dát do obrazu kousek příběhu, aby nebyl jen dokumentárním ztvárněním. Příběh si divák domyslí sám. Kdo přinesl ty květiny, proč tolik, odkud je má a jen tak narychlo a neuspořádaně je dal do vázy? Je asi sám takový, jako ty květiny ve váze, volný a zasněný romantik.
