​

Polský mezinárodní plenér – Kuligow

Kuligow – Vesnice, možná větší vesnice, asi 40 km od Varšavy. Pozvání přišlo zčista jasna z polské strany, na společnou plenérovou výzvu mě pozvala  má kamarádka Michaela Franzová. Neváhala jsem a přijela. Srpen 2018. Krásný to měsíc plný skunce. Cesta tam vlakem byla příjemná a rychlá, až do Varšavy jsme jely přímo, polští přátelé nás čekali a do Kuligowa nás dopravili autem. Prostředí vesnického skansenu bylo neobyčejně příjemné, byly jsme  přívítány a i ubytování bylo překvapením, bylo totiž přímo v areálu skansenu. To umožňovalo být přímo v daném prostředí a to hned ráno, když slunce vycházelo nebo do noci, když už si slunce s měsícem pozdravili a nad Kuligowem zavládla tma. Tento venkovský ničím nenarušený prostor, to byla úžasná inspirace. Krávy brzy zrána vycházely z vesnice, z jednotlivých stavení a ledabylou svou chůzí se jedna k druhé přidávaly, až celé stádo se odebralo na pastvinu za vesnicí. A nebyly to jen krávy s telaty, ale i klisny s hříbaty. Úžasná idyla. Kolem Kuligowa teče řeka Bug, široce se rozlévající, nijak neregulovaná, tvořila krásné meandry obklopené zelení, která zde byla typická pro lužní lesy a nížiny střední Evropy. Mnoho a mnoho vodního ptactva a taky dravců vysoko se vznášejících nad vodami a přilehlými břehy.

Malovala jsem a malovala, chtěla jsem toho stihnout co nejvíce. A to nejen v malování, procházky kolem řeky, koupání v řece s čistou vodou, s písčitým dnem, řeka široce se táhnoucí, nebyla hluboká, proud byl mírný, no prostě užívaly jsme si to. Současně to prostředí mě přenášelo do vzpomínek z děství, kdy bylo naprosto každodenní záležitostí se jít okoupat do řeky Moravy. Současně ten venkovský duch ve mě vyvolával nejkrásnější vzpomínky na babiččino hospodářství. Na  fotografii jsem s Míšou Franzovou, byla s ní zábava, nasmály jsme se spolu. Pochodily jsme okolí, plavaly v řece, malovaly a užívaly si pozornosti, kterou vzbuzovala. Protože Míša je holka pro každou legraci jak stvořená.

Plenéru se zúčastnilo mnoho zahraničních umělců, hlavně to byli malíři, pak mistři řemesla uměleckého kovářství, řezbáři, z malířství tam byli úžasní akvarelisté, pak i grafik, přicházeli průběžné a průběžně odjížděli. A byli z krajin, na jih a východ od Polska. Bělorusko, Ukrajina, Moldávie, Rumunsko, Polsko pochopitelně a my z Česka. Úžasní umělci, ocitly jsme se v partě zpívajících umělců, v partě veselých a hrdých Slovanů. Navázání těchto přátelství šlo tak jednoduše a plynule. Já jsem od Polska daleko, polštině moc nerozumím, pouze něco málo, posloužila mi znalost ruštiny, snad poprvé v životě jsem ruštinu využila a šlo to krásně. Nebo všichni ji měli na školách, případně jejich jazyk byl ruštině velmi podobný. Úžasné, současně jsem měla trochu zvláštní pocity.  Viděla jsem krásné malířské práce, velmi pracovité umělce, na nic si nehráli. Rádi o umění hovořili, rádi předvedli, rádi předali svůj kousek kumštu.

Zde se mnůžete na některé z umělců podívat ve videích.

Umění není náhoda,

je to vážně dřina a s duší namíchaná. Pozorovat tyto osobnosti jak pracují, malují, jak se chovají k sobě navzájem, jak drží k sobě vzájemnou úctu, úctu nejen osobnostní, ale cítila jsem i úctu mezi národnostmi, to bylo i pro mne v mém, už dávno ne mladém věku, velkým poznáním a poučením. Děkuji Kuligowe, děkuji všem zúčastněným za skvělý zážitek, za otevření očí v mnoha směrech.