Malovat pravidelně, jde to vůbec?
Plánovat vlastní růst a držet se vlastní představy o svém růstu umělce? Jde to ? Umělci, kteří nemají výtvarnou činnost jako zaměstnání, svou malířskou práci nehodnotí jako nezbytnou. Přesto by se chtěli v této činnosti zlepšovat. Je jim jasné, že to jít může, jen když se budou malování věnovat pravidelně. Někdy to ovšem nejde.
Důležité je být na svém místě a priority respektovat. Zejména ženy mají silné priority ohledně rodiny, dětí, rodičů. Někdy se ženám zcela zastaví čas. Zdá se jim, že stojí. Zvládají všechno, starají se, aby nic nezaskřípalo a vše šlo dál, tak jak je od nich očekáváno, ku prospěchu celé rodiny. To je uspokojuje. Vědí, teď musí zůstat stát. Některé ženy takto stojí celý život, nemohou dál, mohou jen upravovat a zvládat rámec, v kterém žijí. To není nějaký povzdech, to je volba, ženy jsou se svou volbou v souladu a čekají, až budou mít čas, na sport, na sebe, na malování…..
Život je volba priorit.
Priority se nám stále mění a mění. A taky se nám stále něco nového děje a ocitáme se v situacích, které chceme dobře zvládnout. Život dokáže v jednu chvíli přinést tolik těžkých břemen, že je třeba některé, byť pro nás důležité a přínosné věci, prostě odložit……
Platí to známé: “ Můžeš hodně chtít a plánovat, ale život se ti děje, ať chceš, či nechceš“.Je za mnou jedno období, kdy jsem na malování opravdu neměla náladu. Vyhýbala jsem se každodenní tvůrčí práci. Já neměla rámec povinností, to ne. Měla jsem dost volna, ale změnila jsem bydliště, to mě hodně a nečekaně rozhodilo a běžel ještě covid. Negativní věci s covidem spojené skončily, nové působiště jsem akceptovala, ale vnitřní nespokojenost jsem nezvládala a tvůrčí pohoda nepřicházela. Pak jsem se soustředila na nejkrásnější roli v mém životě, na roli babičky. Objevily se nové, důležitější, hlavně radostnější priority. Zaskočenost změnami se změnila v radost ze změn. Nenutila jsem se do tvorby, necítila jsem kreativitu a chuť tvořit. Ignorovala jsem sociální sítě a i společnost kolegů malířů jsem velmi zanedbávala. Žila jsem svou soukromou radostí, která mě pomalu uzdravovala. Dál mé malování stálo v koutě. Odpustila jsem si tu nečinnost a nechala si v hlavě prázdno. Nepřipouštěla jsem si úvahy ani pochybnosti. Dala jsem si čas, na všechno.
A pak, najednou, jsem stála před stojanem s obvyklou radostí a chutí malovat. Přešlo to… neskutečně neaktivní období bylo za mnou.
Proto si dokáži představit, že nemáme vždy čas nebo náladu na malování. Máme různé starosti, povinnosti a taky lásky a jiné radosti, to vše patří k našemu životu.
Jako lektorka říkám, malujte, když jste v pohodě, snažte se o pravidelnost, když to jde, když to nejde, nechte to tak, všechno má svůj čas..
Jako člověk říkám, žijte krásně a v souladu se svými a rodinnými potřebami.
Nakonec se čas na malování najde.
Ahoj, předávám začínajícím malířům samoukům své zkušenosti malířky, s cílem předat lásku k malířskému umění.