V duchu jsem se usmívala při tomto vzpomínání. Talent, co to je. Dle mého, to je láska, láska k práci, láska k lidem, láska k tvoření, láska k přírodě ……. ke všemu co nás obklopuje.
„Dáš-li do práce lásku, ono se to projeví a to co děláš se povede,“ říkával mi můj táta a maminka přizvukovala: “ Dej do to ho srdce děvče“. A měli pravdu. Obrázky vznikaly jeden za druhým, s láskou a vzrušením jsem je malovala. Ĺíbily se nejen okolí, i mně se líbily. Našla jsem radost, radost v každém dni, v každé procházce, kdy jsem lovila se svým fotoaparátem nejkrásnější motivy na meandrech řeky Moravy, v každém dalším obraze a obrázku. A to je můj příběh, milí přátelé.
Ať se daří malování, Maruška
Moje motivace
aneb já a malování
Jako dnes to vidím, děti dospěly, odcházely postupně za svým naplněním života. Doba předdůchodová se stala mou noční můrou. Vize byly šedivé. A co budu dělat až… nebudu chodit do práce, až v bytě se budou ozývat jen mé kroky. Každý den bude stejný ?! Tak to ne …..Miluji to tady, má Morava, můj kraj, vždyť já můžu… cokoliv připojit ke svému fotografování. Je to příroda, má Morava, meandry, krásy lužních lesů, to je to, čím jsem, jak to, že jsem si dělala obavy z prázdnoty. Přišlo to jako plesknutí, jako bych objevila něco, co jsem kdysi měla denně, co jsem denně cítila. Ano, ta každodennost stála neměnná, nedostatek času, člověk přestal vnímat, co všechno může ještě jiného dělat. Pak přišel impuls, má dcera šla na střední uměleckou školu, to byl velký moment i pro mne. Malování jsem znovu objevila, vždyť já již kdysi dávno malovala.
