Hrany 

Několik let sleduji své kurzisty a vidím, jak jen s velkým obtížemi změkčují hrany u vzdálených objektů, většinou až na mé upozornění, se k tomu odhodlají. A taky naopak, obávají se vymezit objekt v popředí ostřejší hranou. Když pak dají na mé doporučení, hranu upravit, vidí výsledek a jsou překvapeni. 

Hrany můžeme zjemnit až ztratit rozetřením a naopak vykreslit, kontrastem zdůraznit až vyostřit.

Malujete a svými tahy štětcem tvarujete objekt. Kde se jeden tah setkává s druhým, je hrana. Kde se jeden útvar setkává s druhým tvarem nebo tvar končí či začíná, je hrana. Hrana se neomezuje jen na malované objekty, hrana vzniká mezi variacemi barev a při stínování.

Chybou je vytváření ostrých hranic mezi každým tvarem nebo objektem. Objekty se mění ve výřezy kladené vedle sebe jako puzzle, hrany jsou příliš ostré. Student má strach ztratit tvar malovaného objektu. I já to tak měla, kdysi dávno, vím o čem to je. Ale čím se stáváme zkušenějšími umělci, tím více se vzdáváme myšlenky uzavřít vše úhledným ostrým okrajem.

Na obrázku je dobře vidět práce s hranami, ostré štětcem vykreslené popředí a ustupující hrany na objektech vzdálenějších.

Ledabyle provedenými hranami můžeme dát určité situaci pohyb, třeba i v popředí obrazu. Tahy štětce nejsou ostré, příliš neurčují, jen naznačují.

Naproti tomu pevně uchopitelný objekt v popředí má ostré a dobře viditelné tvary, Hrany se mění podle tvaru objektu. Ve stínu a tmě se hrany nenápadně ztrácejí, na světle se znovu naleznou, v přemíře světla se nám před očima obraz mění, naše oči vše nezachytí, ale divák vnímá a hrany se opět schovávají. Autor obrazu to tak chtěl, kruh se uzavírá a divák, ač vše neviděl, viděl vše, co měl.

autorkou obrazů v příspěvku je Marie Veselská

Ať se vám malování daří!

Maruška