Stěhování – rok 2022. Změna je život a já jsem přesvědčená, že to tak má být. Souvisí to s mým příběhem? Určitě, měním sama sebe….

Najednou jsem v jiném městě, jiném kraji, v mnohem vyšší nadmořské výšce… Počasí nestálé, slunce málo. Za to kopců dost, stále kopce a dolů s kopce a zase do kopce. Nejsem na to zvyklá, trpím a cítím, že mi chybí teplo, taky mi chybí sucho, což by jeden neřekl, ale je to tak, vyšší vlhkost vzduchu mi nedělá dobře.

Stěžuji si a nevzdávám se, chci tu žít, mám proto důvody. Chci poznat kraj pod Blaníkem a být tu pokud možno šťastná……

Obraz: Cesta lesem, olej na plátně, 50×50, 

Vyšla jsem si, směr, les na na kopci, krásné zdravé stromy, málo jehličnanů, krásné listnáče, slunce pálilo. Krásný den s barvami podzimu. Les voněl vlhkostí mechu, tlejícím listím a vůní hub. Už jen pár týdnů a začne zima. Fotím a dumám o změnách, které se mi nyní dějí, dík přestěhování, nu což, už to tak je a já si musím najít svůj prostor i čas …. půjde to?

Mám ve zvyku pobýt v přírodě dlouho, celé dny. Nyní je to jinak, spíš se mi neustále vrací myšlenka na návrat. Jsem nervózní, neznám to tu. Moje orientace v neznámém prostoru selhává, podporuji ji pouze aplikací v telefonu. Propánajána, proč lezu tam, kde to neznám…..Ne, že bych zabloudila, to ne, ale nemám představu, kdy se asi tak vrátím domů. Vždy jsem věděla kolik mám kilometrů před sebou, kdy kam dorazím, kolik mi zbývá času na návrat a teď ty kopce, zkreslují mou představu časové náročnosti. Sednu si na souček, vezmu si koláček… dobrý nápad, svačina mi dodala nadhled, konečně si výlet užívám. Prohlížím si cestu před sebou, Slunce se prodírá lesním porostem a já vidím ty barvy, tak toto si namaluji, jen tak, abych nevyšla ze cviku, abych nezapomněla, kým jsem …..

PS: tu fotku, podle které jsem malovala obraz Cesta lesem, jsem nějakým nedopatřením smazala, to už se tak stává, škoda, ale jsem tady a fotek bude plno…..