Příběh – studentka Anička a její pracoviště

Příběh – Mám studentku, příjemnou, aktivní a organizačně zdatnou. Když mluvím o studentce, tak to neznamená, že takto označuji jen mladé lidi. Řekla bych, že je tak v mých letech, čili není neznalá a leccos má za sebou. Zachováme její jméno v anonymitě. Budeme jí říkat Anička. To se sluší, ale až si jednou Anička přečte tento článek, tak bude vědět, že je o ní, i když se jmenuje úplně jinak.

Tedy, aby všichni pochopili, na kurz přijde Anička vždy se zpožděním. Je to takový její znak, který všichni chápeme. Za sebou táhne velkou nákupní tašku s kolečky, vrchovatě naloženou malířskými potřebami? Znáte? Neznáte? No, tu tašku na kolečkách, na nákupy pro důchodce, naložíte tam berle, kočku, a  všechno….

Anička má svou hlavu, ale jinak je to velmi příjemná žena.

Zaparkuje tu tašku a rozhlíží se, protože potřebuje…..prostor, ne jeden velký stůl, ale dva velké stoly. Počítám s tím a mám pro ni další stůl. To je všechno v pořádku. Je třeba vyhovět a poznávat lidi.

Ale na co ten druhý velký stůl? Na barvy, moji milí, na barvy v tubičkách.

Má je v krabičkách, je libo zelenou, má jich připraveno tak dvacet v krabičce v různých odstínech a krabiček se zelenou je víc, chcete modrou, tak má k dispozici další krabičku a další krabičku plnou dalších odstínů a krabičkám není konec.

Než je Anička vyskládá na stůl, uběhne spousta času. Krabičky se pomalu nevejdou ani na ty dva stoly. Ještě jsem si nikdy netroufla ty krabičky spočítat. Když Anička nenajde ve svých přichystaných zásobách ten odstín, který hledá, podotkne, že si měla vzít ještě jinou krabičku nebo více jiných krabiček, plných malých tubiček olejových barev.

Na dotaz, kde k těm zásobám přišla, odvětila, že jsou v rodině již drahnou dobu. Vlastně jsem se přesně nikdy nedověděla odkud vlastně ty barvičky pochází. Zřejmě nějaká pozůstalost z minulých, dávno minulých let, kdy došlo k vlastnictví pozůstalosti z nějakého obchodu s barvami a barvičkami.

Zajímala mě značka barviček, ale je mi zcela neznámá. Dnes na trhu tyto olejové barvičky nejsou. Tubičky jsou již staré, odhad – někdy z kraje minulého století, obal hliníkových tub se již trošku drolí, dostat k barvě je někdy problematické, prostě materiál obalu stárne. Ale olejová barva uvnitř je stále překvapivě dost kvalitní, až na malé vyjimky.

Je to úsměvné ? Ano je. Má to jen jednu chybičku. Ovlivňují se tak pocity ostatních studentů v kurzu a jejich přístup k práci. To je jedna věc, která se mi najednou na kurzu děje.

A další věcí je skutečnost, že Anička se ztěží naučí míchat barvy. Namíchat si vlastní odstín, tak jak by potřebovala, to je pro ni nemotivující dovednost. Je to jednoduché, nic ji totiž nenutí, aby se učila míchat barvy.

Anička hlavně potřebuje obíhat stůl, hledat v krabičkách ten odstín, o kterém ví, že jej určitě má ve svých zásobách. Potřebuje úplně jiný způsob organizace svého postupu. Taky potřebuje být v kondici že, potřebuje mít dostatek času, protože to hledání je spojené s obíháním a to nějakou dobu trvá. Vše je fyzicky a časově náročnější, ovlivňuje to i pracoviště, všude se pak nachází skvrny, na zemi, na stole, prostě všude. Vznikají z neustálého přenášení tub sem a tam.

Úsměvné, ale …. jak jsem již uvedla, má to vliv na ostatní studenty. Myslí si, že to má Anička snadnější a její vstřícnost a rozdávačnost, že si každý může vybrat barvičku jakou chce, je pro ně lákavá. Těžko něco vysvětlovat, můj platící student rozhoduje, jak se bude chovat. A já musím zakročit, vážně, musím? Nejde to, student má výsadní postavení, on rozhoduje, já radím a komentuji, zdůvodňuji, vysvětluji, trpělivě a s ohledem na zúčastněné, ovšem ne vždy jsou slova pochopena a uchopena, tak jak je třeba. No nic, je to volba studentů.

To není výhoda, mít takové zásoby. To je cesta jen pro Aničku, ona ty zásoby má a už si na ně zvykla. Jinou cestu nebude hledat. Jsou to její zásoby, které chce využít. A je to pochopitelné. A možná, kdoví, jak bychom se s touto skutečností vypořádali my? Kdo ví.

A s tím nemám problém… Vzniklou situaci v učebně, vnímám jako humor, úsměv a celkově jsem nad věcí. Nechávám Aničku obíhat stůl, chvílemi je to zábavné, bavím se a jsem ráda, že i když je to hodně o kondici, tak Anička má skvělé výsledky, které ukazují, že má intuici i vkus a umí se svými zásobami pracovat.

Rada na závěr – milé studentky, nedělejte si převeliké zásoby rozličných odstínů barev, nejen, že potřebujete daleko větší stůl, ale vzniknou vám nevyužitelné zásoby a v nich chaos. Barvy  stárnou a tuby po čase nejdou otevřít.

A vaší dovednosti míchání barev, to nepomůže.