Mít doma kousek louky

Je to už mnoho let, přesně to nevím, ale ještě jsem ještě chodila do zaměstnání… Vlastně chci jen zdůraznit, že to spousta let a tento příspěvek svým způsobem říká, jak se měníme, jak na věci nahlížíme a to kdysi jsme viděli jako málo možné se mění v jednoduché, příjemné a radostné.

Vždy jsem se k zátiší stavěla jako k něčemu velmi statickému. Bez pohybu a bez života se mi zdály obrazy se zátiším. Při malování tohoto obrazu, jsem opravila svůj názor.

Přišla za mnou kamarádka Andrea, spolupracovnice v mém zaměstnání a chtěla obraz. To pro mě byla výzva v té době.

Ne z malířského hlediska, ale z hlediska pracovního zařazení. Já – šedá kancelářská myš, která stále vyžaduje doržování termínů, dodržování určité kvality podkladů a údajů. Mí spolupracovníci se o mě nezajímali, jen pár nejbližších vědělo, že maluji. Hlavou mi probíhaly myšlenky, zda je dobře, ve velmi formálně staženém kolektivu, se více otevírat. Navíc jsem pracovala ve velké nadnárodní společnosti, každý pracovník byl pozorován, hodnocen a kritizován a v podstatě deptán a hnán k výkonu. Nemilé prostředí, kde drby kvetly, podrazy brány, jako zpestření každodennosti. To jací jste v soukromí a uvnitř sebe, co prožíváte, co máte za sebou, to nikoho nezajímalo, fér chování bylo spíše slabostí. Znáte to? Později jsem dala výpověď.

Já tu zakázku přijala, s tím, že musím být nad věcí a že si věřím, tak proč zakázku nepřijmout. Nejsem závislá na tom, co jiní o mě ví nebo neví nebo jak mě vidí a co si myslí. A hodnocení  lidí, je jen jejich věc, je to jejich problém. To je moje zásada. Každý tu je sám za sebe a má být sám sebou i v zaměstnání. Je to můj názor. 

Andrea mi přinesla i foto námětu, inspiraci. Přání bylo i limitováno datem zhotovení. Bylo čeho se držet, a to je vždy lepší, když jako malíř vím, co zákazník chce a taky pro koho chce obraz, kdo to je a co je  pro něj důležité.

Formát byl 50×70.

Po stránce malířské to taky byla určitá výzva, tenkrát jsem se květinám nevěnovala, byla jsem zaměřená více na krajinu.  Vše se mění a vlastně po této zkušenosti se můj přístup k zátiší, ke květinám, jako k motivům, zcela otočil. Od té doby  maluji květiny velmi ráda. Zakázky na tyto květinové motivy vítám…

Pustila jse do toho se svou logikou a krok za krokem jsem se hlídala, abych neopomněla něco závažného. Bylo to více než zajímavé.

Mou snahou je vždy dát obrazu kousek příběhu, aby nebyl jen dokumentárním zobrazením a statickým vyjádřením.

Příběh si divák domyslí sám. Kdo asi přinesl ty květiny, a proč tolik? Odkud je má a proč je jen tak narychlo a neuspořádaně dal do vázy? Asi je takový sám, trošku mimo, neuspořádaný, jako ty květiny ve váze, volný a zasněný romantik.

Napadlo mě, že i Andrea je  velmi romantická…… Přesto velmi svá. Organizačně zdatná, přesná  a přesto umí být velmi žensky snivá, výkonná a spolehlivá a zase, i přesto jemná a křehká.

Tenkrát mě poprvé napadla jedna věc – že bych některé obrazy neměla prodávat…