Na slepém rameni řeky Moravy je překrásné místo. Krásná tichá laguna, naplněná zelení rozličných travin, plevelných křovin, rozkládajících se kmenů padlých stromů. Křoviny s drny travin tvoří malebné bludiště. Volná voda bez zeleně se střídá s bažinatým porostem. Málokdo se sem dostane, nevede sem cesta a hlavně nikdo sem nesměřuje, kdo by se sem brodil podmáčeným zelený houštím. Suchá noha nemá šanci, museli byste mít rybářské brodící kalhoty a boty do vody. Nebo byste museli skákat po padlých kmenech stromů, po pevných trsech travních ostrůvků, jako to dělám já. No ale už dávno mi to tak lehce nejde. Přesto to tady miluji a obdivuji.
Jednou v létě jsem se sem náhodou prodrala přes mohutnou bránu zeleně a zůstala jsem jako u vytržení na tomto místě celé odpoledne. Nade mnou se rozkládaly větve stromů, které bránily světlu plně vstoupit do prostoru. Vznikla tajemná stínohra, světlo a stíny, kontrasty tmavé zeleně a hlubokých stínů si hrály s průniky slunečních paprsků. Světelné odlesky vody, mihotavé třepotání prosvětlených listů, to všechno mě okouzlovalo a nedalo mi odejít.
Tiše jsem seděla na starém tlejícím kmeni zpola potopeném ve vodě. Kmen byl obrostlý travinami a mechem. Už dlouho jsem měla mokro v botách, kalhoty od bláta a v tom horku letního dne jsem byla celá zničená únavou, ale nevadilo mi to.
Slunce je u nás v létě silné, šaty rychle usychají a kousek stínu se v lese vždy najde.
V tichu se jen opar zvedal nad hlavou, listí a ani stéblo trávy.
To zvláštní ticho toho prostoru bylo opravdu tím, co mne tak zaujalo. Chyběly tu běžné zvuky lesa. Vítr si nahoře pohrával s větvemi, ale nebylo slyšet nic víc než jen jemný šelest. Kde jsou ptáci, kde je jejich zpěv. Odpočívají v letním horku? Jak to, že nikde není žádný z brodivých ptáků, že tu nešplouchají malé rybky ani žádná jiná obojživelná drobotina. Až později mi došlo, že důvodem ticha bylo poledne, to horko, zvířátka, ptáci a vodní živočichové odpočívali, vyhýbali se tomu letnímu horku, šetřili své síly.
Když se slunce sklonilo k obzoru, ptáci se opět rozezpívali, voda se zčeřila žbluňkáním vodní drobotiny a šum lesa ožil všemi dalšími zvuky. Krásné místo.
Fotek jsem udělala nesčetně. Následně mi posloužily jako náměty pro malování.
Mockrát jsem se sem vracela, hojivý klid mi dělal dobře a dopřával mi snít. Jsou místa, která se mi z paměti neztratí, jsou místa, která milujete a víte, že nikde jinde na světě je nenajdete.
Později vznikl obraz, který jsem nazvala Vláda ticha, olejomalba, 60x60cm.
