Mezinárodní setkání malířů - Kuligow
Kuligów: plenér mezi řekou, vzpomínkami a novými přáteli
Někdy přijde pozvání tak nečekaně, že nezbývá než říct ano. Do polského Kuligówa, vesnice asi čtyřicet kilometrů od Varšavy, mě na společný plenér pozvala kamarádka Michaela Franzová z Ostravy. je to už pár let zpět. Neváhala jsem ani chvíli.
Byl srpen, teplý a slunečný. Cesta vlakem do Varšavy příjemně ubíhala a tam už na nás čekali polští přátelé, kteří nás dopravili až do Kuligówa. Teprve na místě jsme zjistily, že nás čeká něco opravdu zvláštního: ubytovaly jsme se přímo v areálu vesnického skansenu. Zvenku venkovská atmosféra, uvnitř pohodlí dnešní doby — a hlavně možnost vyjít hned za úsvitu ven a začít malovat.
Skansen měl své kouzlo v každou denní dobu. Jedno z nejkrásnějších překvapení nás ale čekalo brzy ráno. Z vesnice se postupně vydávaly krávy, každá od jiného stavení, a připojovaly se ke stádu. S nimi i telata. Za chvíli se přidaly klisny s hříbaty. Ten pomalý, pokojný průchod krajinou působil jako výjev z jiného času — venkovská idyla, kterou člověk nečeká, dokud ji nezažije.
Nedaleko Kuligówa teče řeka Bug. Je široká, nespoutaná a místy se rozlévá do nádherných meandrů. Její břehy lemují zelené lužní lesy a rákosí, které poskytuje úkryt množství vodních ptáků. Kolem řeky jsem chodila na dlouhé procházky, malovala a užívala si koupání v mělké vodě s písčitým dnem. Proud byl mírný a léto přímo vybízelo k tomu, abychom nikam nespěchaly.
Plenér jsme si užívaly po svém: malovaly jsme, chodily po okolí, koupaly se v řece a hodně se smály. Míša je totiž člověk pro každou legraci — a když je poblíž, o zábavu není nouze.
Do Kuligówa přijížděli umělci z různých zemí a zase odjížděli dál. Byli mezi nimi malíři, akvarelisté, grafik, řezbáři i mistři uměleckého kovářství. Potkávali jsme tvůrce z Polska, Česka, Běloruska, Ukrajiny, Moldávie a Rumunska. Každý přivezl svůj příběh, svůj způsob práce i kus své kultury.
Brzy jsme se ocitly mezi lidmi, kteří spolu zpívali, smáli se a byli jsme hrdí, každý na tu svou zemi a její tradice, ale s pokorou přistupovali k sobě navzájem, že bylo tím, že šlo o umělce? Přátelství vznikala překvapivě přirozeně. Polsky rozumím jen trochu, překvapivě mi pomohla ruština — jazyk, který jsem v životě nepoužila. A jak to? No všichni přítomní byli ze zemí, kde byla povinná výuka ruštiny. Zvláštní že, až v důchodu jsem využila ruštinu, celý život nic a teď... No co k tomu dodat, život píše příběhy.
Z tohoto setkání si odvážím mnohem víc než obrazy a vzpomínky na krásnou krajinu. Potkala jsem pracovité, skromné a srdečné umělce, kteří o své tvorbě mluvili s radostí a ochotně předávali dál své zkušenosti. Bylo inspirující sledovat jejich práci zblízka a poznávat, kolik podob může mít malířská i řemeslná tvorba.
Kuligów mi připomněl, že plenér není jen o malování na novém místě. Je také o setkávání, sdílení, objevování a chvílích, které v člověku zůstanou ještě dlouho po návratu domů.
Ve videích se můžete podívat na některé z umělců, které jsem v Kuligówě poznala.
autorka: Marie Veselská, olej, Řeka BUG
Přemýšlela jsem, co nás tak spojovalo - Možná nás spojovalo i to, že většina z nás pocházela z krajin, které se někdy označují jako „východní blok“. Každá země i každý člověk si nesou vlastní příběh — a za námi všemi stojí složité století plné válek, těžkých časů a politických změn. Naše zkušenosti nejsou stejné, přesto jsme si dokázali být blízko.
Jsem hrdá na to, odkud pocházím, a nikam jinam se nehrnu. Každému přeju, aby mohl dobře žít a tvořit ve svém vlastním prostoru, tak jako se o to snažíme my. A možná právě umění nám v Kuligówě připomnělo, že k tomu, abychom si rozuměli, nemusíme mít stejnou minulost ani stejný názor na všechno.
Stačily obrazy, písně, společný smích a chuť ukázat druhým, co umíme. Umění nevymaže dějiny ani rozdíly mezi námi, ale dokáže otevřít dveře, přes které se dá podat ruka. A v tom je jeho síla: spojuje lidi i národy tam, kde by je politika mohla rozdělovat.
